To asi znají všichni. Když pohodlnost a poklidné „hnití“dětí a mládeže narušuje aktivita rodičů. Ony mají neodbytnou potřebu nic nedělat, která koliduje s činorodostí vlastních rodičů, nutících je „taky něco dělat“. A hlavně pořád…
Jako dítě a později mladý muž jsem nechápal, proč moji rodiče jsou tak aktivní. Stále se něco plánovalo, dělalo, někam jezdilo, budovalo… a mojí touhou bylo se maximálně bavit a dělat pokud možno co nejméně. A když už, tak jsem raději šel o prázdninách pracovat do JZD.
Samozřejmě že mi vyhovovalo, že rodiče se starají o všechno. Že stále něco budují na chalupě, doma, či něco dělají na zahrádce, mi připadala takové trochu zbytečné honění se za něčím. Hlavně, když jsem byl nucený se zapojit poté, co „se našla práce i pro dětskou ruku“.
Dnes nás stejně vidí naše děti. Jak stále vymýšlíme, co se bude kde dělat, stále máme spoustu aktivit… Zatímco ony nejraději sedí doma u svých počítačů, baví se u her nebo na sociálních sítích. Přesvědčit je, že se mají zvednout a jít něco dělat s námi je skoro nadlidský úkol. Navíc – vědí, že když na to dojde, uděláme všechno bez nich taky….
A že nás tenhle přístup štve stejně, jako asi štval moje rodiče můj přístup? No určitě. Jen čím je člověk starší, tím víc má potřebu nesedět jen tak na zadku. Jistě, jsou výjimky, co se propracovaly ke gaučingu a tím taky skončily. Maximálně se přesunují mezi domovem a hospodou…
Ale ti ostatní už nejspíš tuhle situaci znají a denně s ní bojují. Až jednou naše děti dojdou věkem k podobnému, aktivnímu životnímu stylu budu se usmívat. Až přijdou a budou se chlubit tím, co udělaly doma na chalupě, kde byly, co plánují udělat… budu také spokojený. Budu mít také dobrý pocit, jako má můj táta, když se bavíme o tom, co se udělalo nebo bude dělat… Protože se ukazuje, že příklad, který mi dávali svou činorodostí, nebyl marný a já život svůj i mojí rodiny se snažím nějak neustále posunovat vpřed a k lepšímu.
P.S. A pobaví mě, až mi moje děti budou říkat, že moje vnoučata jen „hnijou“ u počítačů a někam je dostat je unikum.
